Nový den, nový zážitek
Miss do you know my name? (Slečno, pamatuješ si mé jméno?)
Můj den začíná společnou modlitbou se salesiány, následuje mše svatá, snídaně a pak chodím pomáhat do knihovny. Představte si jednu větší místnost a v ní několik tisíc exemplářů knížek, jak studijních materiálů, tak pár knížek světové literatury. Ty nejdražší se snažíme nějak udržovat v pořádku, ať slouží více generacím, a to je také moje náplň práce. Lepící páska, nůžky, fólie na knihy a jdeme na to.
Jen co se člověk objeví poblíž studentů, už je to samá svahilština... Otázky jak ohledně studia, tak také mé osobní zážitky. Nedávno se mě pár studentů ptalo, kolik mi je let. Většina mi tipuje tak 22 (jupi, z toho mám radost), ale když zjistili, kolik mi doopravdy je, tak si mě začali dobírat s pozdravy shikamoo (svahilský pozdrav starší osobě). Jeden kluk tomu dal korunu když mě pozdravil - shikamoo mama, na což jim bez váhání odpovídám - marahaba. Stejně jako se na pozdrav mambo odpovídá poa. Svahilsky se snažím učit nenásilně, krůček po krůčku, ale vidím pozitivní odezvu u dětí, když se snažím něco ze sebe dostat. To je radosti a smíchu, když se mi něco nepovede... ale jsou to také hodiny společného času, kdy si povídáme, sdílíme a navzájem se učíme. Občas o polední přestávce nebo večer po večeři přiběhne některý ze studentů jen tak mě pozdravit, jen tak si popovídat. Děti zbožňují ovoce, kam mohou, tam chodí na "kradošku", ale kdybyste viděli to srdíčko... zaklepou na dveře, zeptají se, které ovoce mi tady nejvíc chutná, a v tom ho vytáhnou z kapsy jako dárek pro mě.
Téměř na všech fotkách ty děti vypadají tak šťastně, že ano? Musím ale říct, že za těmi úsměvy se skrýva hodně problémů, starostí a smutku. Často slýchávám, že umírají rodiče studentů, je to koloběh života, já vím, ale je mi těch dětí líto. Mám tady jednoho kamaráda - Augustino - klučina z prvního ročníku. Hned od začátku se mi moc líbil. Je živý, usměvavý, na každé mši si neskutečně užíva tanec. Ve třídě to je takový ten vůdčí typ, ten raubíř, ale umí si získat lidi. Přiběhne, chňapne za ruku a už si povídáme. Onehdá mi vyprávěl, že o prázdninách je u salesiánů v Shinyanga nebo v Dodomě... a tehdy mi to začalo vrtat hlavou. Nezeptala jsem se proč, neměla jsem odvahu, nebo spíš jsem nechtěla slyšet pravdu? Ano, je to sirotek. Loni mu zemřela matka. Nemá kontakt se svými sourozenci, ale modlí se za ně. Má velikánské srdíčko. A takových příběhů tady začínám slychávát stále víc. Děti ke mně časem získávají důvěru a svěřují se mi. Vážím si jejich otevřenosti, ale je to pro mě těžké, ten pocit bezmoci, že jim nemohu nijak pomoct. Lekce pokory!