Příběh jednoho klučiny ...

Myslíš, že máš trápení, že se ti něco nepovedlo, že život nejde podle tvých představ? Poslechni si příběh jednoho klučiny. Augustino je student prvního ročníků, je to ten raubíř, o kterém jsem už dříve psala. Onehdá večer přiběhl, že mu není moc dobře, že má nějaké pupínky, které nepříjemně svědí, že nejspíš pojede do nemocnice. Následující den ráno ho vidím, jak ke mně přichází a ptá se mě, jestli s ním nezajdu do nemocnice. Jasně, to je přeci to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Nemocnice je v sousední vesnici, vzdálená 20 minut pěšky. Na recepci zapisujeme čas odchodu, jméno a důvod, a už si kráčíme cestičkou do Bugisi. Ptám se ho jak se má, jak se mu vede, jeho odpověď jsem ale nečekala. Řekl, že celkem dobře a začal vyprávět svůj příběh. 

"Víš, od té doby, co zemřela matka, je to složité." "Salesiáni zvláště jeden z nich, mě vytáhl z ulice, ze špatné skupiny." - "Špatná skupina, co to znamená?" ptám se. "Kradli jsme, abychom přinesli domů jídlo. Matka byla nemocná, měla tuberkulózu a nazývala mě otcem rodiny. Já jsem to ale neměl rád, jsem přeci syn, ne otec, ale od té doby, co otec zemřel, bylo mi tehdy jen pár let, jsem se musel o rodinu postarat já. Ona věděla, že kradu, ale věděla také, že to je jediná možnost, jak obstarat nějaké jídlo pro ni a sourozence, když ona už nemohla." "Co ještě se dělo na ulici, v té partě?" "Dealovali jsme, bral jsem drogy. Vždycky, když jsme měli od dealera něco na prodej, tak jsme to vyzkoušeli." Při pohledu na to ještě "dítě" se ho trochu překvapeně ptám: "Proč jsi to bral?" "Bylo to snadné, dělali to všichni a hlavně to přineslo aspoň trochu pocit klidu, člověk je pořád ve stresu, ale teď jsem čistý. Jednou jsem se dostal do potíží tím, že jsem nabonzoval hlavního dealera, chtěli mě zabít, ale podařilo se mi utéct. Pár dnů jsem se schovával... pak jsem přiběhl domů a vidím lidi, kteří se scházeli na můj pohřeb. Když mě uviděli živého, měli velkou radost... Takže to nakonec nebyl pohřeb, ale oslava. Z ulice mě jednoho dne vytáhl místní salesián. Dal mi šanci. Teď co matka zemřela, jsem odkázaný jen na ně - salesiány. Není to snadné, mám podmínku. Můj průměr není dostačující a bojím se, že příští rok budu muset pryč." "Kam bys šel?" - ptám se nesměle. "Přemýšlím zas o partě, ale vím, že to není dobré. Ulice je zlá. Nechci tam zpátky". Pokračuje - "Víš, občas přemýšlím a ptám se Boha, proč mi vzal rodiče? A v tom si uvědomím, že mám štěstí, že mám domov, že mám kde bydlet. Ulice mě naučila, umím se o sebe postarat, umím si uvařit a vím, jak si vydělat nějaké peníze. Už jsem kdysi prodával slepice. Máme i pole, takže mohu něco vypěstovat a potom prodat. Problém je voda a elektřina. Ale takový solární panel by mi hodně pomohl. Vodu sdílíme se sousedy."

Sedím v čekárně v africké nemocnici, koukám na to bezbranné dítě, na Augustina, a chce se mi ho obejmout, chce se mi plakat, chci mu nějak pomoct, ale vím, že to nedokážu. Koukám do jeho očí, které jsou plné smutku, starosti, ale i radosti a plné raubířství. Užívám si momentů, když se na mě usměje.

V tom nás přeruší sestřička vyvolávající Augustina, bereme recept, léky a kráčíme si to zpátky do střediska.

Hlava mi to až nechce brát... srovnávám a hlavně mi svítí kontrolka...: Před tím, než někoho odsoudíš, vyslechni si jeho zkušenosti, jeho životní příběh, čím si prošel!