Promoce Form 4.

29.11.2018

Studenti čtvrtých ročníků v pátek absolvovali poslední zkoušku. Od rána připravujeme zítřejší program promocí. Všichni učitelé jsou rozdělení do skupinek, které jsou zodpovědné za různé části celého dne. Skupinka dohlížející na přípravu jídla, programu a vystoupení, a nakonec skupina k dekoraci celého areálu, kde jsem já. Ihned po zkouškách se vrháme do práce. Je toho hodně, ale studenti, hlavně ti talentovaní, dělají skvělou práci. Tým zodpovědný za přípravu jídla od rána poběhává okolo. A co by to bylo za oslavu bez masa?! Myslela jsem, že pohled na krev mi nic nedělá, to přeci dobře znám! Lidi, ne, to opravdu nechcete vidět... zvedal se mi žaludek při pohledu na to, jak tady zabíjí krávy. Bylo to trápení pro ta zvířata, ale pro studenty něco jako běžná práce. Ve výsledku bude přeci parádní jídlo. A jak mi Augustino vykládal, to nejlepší maso je s kouskem kosti, takové to žvýkací, to je ta největší mňamka.

Probouzíme se do deštivé soboty, od samého rána se to tady hemží nejen studenty, kteří pilně pracují, ale i rodiči, kteří přijeli oslavovat se svými téměř dospěláky. V 9.30 začíná mše svatá, po ní následuje (pro mě) celkem zdlouhavý program. Vystoupení studentů, taneční skupiny, zpěváci, chemici předvádějící chemické pokusy, karatisté a jiní. Nakonec nechybí dort a oficiální předání certifikátů. Jsem překvapená, jak se studentky neskutečně změnily. Doteď nemohly mít dlouhé vlasy, ale na promoce se všechny zkrášlily afro copánky a oblékly si krásné šaty, nepomíjím ani kluky, kterým to také moc sluší. Program končí něco po 16:30 a je nejvyšší čas na jídlo. Část hostů jí spolu s námi, část rodin tvoří skupinky a jí své vlastní přinesené jídlo. Trochu nemile mě překvapili, jak po sobě nechali na zemi odpadky, zbytky jídla... a očekávají, že studenti budou uklízet. Tak to tady ale běžně chodí a jediní, kteří jsme z toho zaražení, jsem jen já a Lukas, pro všechny ostatní to je normálka.

Promoce, konec školního roku, maturita... pro mě a pro některé studenty to znamená, že to jsou naše poslední společné chvíle. I když jsem tady jen krátce, s některými jsme navázali krásná přátelství. Loučení je vždy nepříjemné. Budou mi chybět. Jejich otevřenost, upovídanost, úsměvy. Jak večer přiběhli na pokec. Ty proseděné a provykládané hodiny, někdy až do pozdní večerní doby. Sice žijeme ve světě techniky a ta technika je už i tady, ale vím, že některé vidím naposledy. Doufám, že jejich budoucnost bude krásná, nebo aspoň normální.

© 2018 Z Góralie do Afryki. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky